Mé počítačové příběhy
(aneb ve stylu Jilla Verneho a Julie)
Boj s počítačem
Jsem
opravář zvláštních počítačových jednotek. Je to práce zajímavá, baví mně, ale
co se mi jednou stalo to bylo opravdu o život!
Agrární
banka má tresor, který hlídá počítač. Má jen jedno tlačítko, jenž snímá otisky
prstů, je nastaveno na otisk ředitele a náměstka ředitele. V sejfu je ukryto
asi 30 miliónů korun. Jednou se však počítač porouchal:
"Káťo,
skočte mi pro Colu, já jdu skontrolovat sejf." A šel. Cestou ho potkal
náměstek - "Soudruhu řediteli, jak to bude s mou výplatou? Mám tři malé
děti a dostávám jen 3000 korun!" "Ale soudruhu náměstku, vždyť i já
mám děti, ale když chcete, já vám plat zvýším." "Děkuji."
Ředitel
šel dál, až došel k počítači, položil ruku na tlačítko. Ozval se výstřel!
Počítač, který měl zničit laserovou střelou každého, kdo se dotkne tlačítka a
nemá otisk prstů jako ředitel nebo náměstek, nyní zastřelil samotného ředitele!
Výstřel
uslyší náměstek a běží k sejfu. Tresor je neporušen. Ředitel mrtev. Náměstek
zkouší zmáčknout tlačítko. Druhý výstřel. Náměstek mrtev.
Za
malou chvíli se kolem sejfu sejde celá banka. Nikdo tomu nemůže uvěřit. Oba,
kteří můžou otevřít tresor, jsou po smrti. Nakonec Káťu Novákovou (sekretářku
ředitele), držící v ruce Coca-colu, napadne zavolat opraváře.
Zvoní
telefon. Zvednu jej a na druhé straně se ozve slabounký, vyděšený hlásek.
"Prosím vás přijďte, je to hrozné, soudruh ředitel i soudruh náměstek jsou
mrtví. Prosím vás přijďte. Agrární banka, Washingtonova 2, Praha-Žižkov!"
Je mi to nějaké popletené. "Promiňte, ale já nejsem policista." Hlas
odpovídá: "Já vím, to všechno udělal počítač u sejfu...."
Vyjdu
ven. "Haló taxi!" V tom se přiřítí hnědý Citroën 125 a otevírá dveře.
Taxík to však není. "Tak kam to bude Pavle?" Byla to Soňa. Jak jsem
to mohl nepoznat!"
"K
Agrární bance moje nejdražší."
Konečně
se ohlédla, dal jsem ji pusu.
"Pavle, chci ti něco říct!" "A
co?"
"Víš.......
No, já jaksi...ehm, jak bych to řekla."
"A
co??" Zatím už vidím Agrární banku.
"Soňo,
počkej tu na mně." U vchodu mně už vyčkávala Káťa: "Honem,
pojďte."
Došli
jsme k počítači: "Tak tady je ta potvůrka!" Všichni odcházejí, aby
mně nerušili. Zůstávám sám s počítačem. Hlavou mi běží myšlenka - jak na něj??
Zkouším
vylomit šroubovákem ochranný kryt. Kdyby se mi to podařilo, mohl bych se
podívat na "střeva". Jenže ani to by neznamenalo vítězství, musel
bych najít vadný obvod a vypojit jej. Kdybych se však snažil vypojit obvod,
jenž není vadný, ozval by se třetí výstřel ...
Mám
smůlu. Kryt nepovolil. Zkouším to znova a znova. Nic. Autogenem by to nešlo,
protože by počítač zareagoval a bylo by po mně. Co teď?!
Napadlo
mně, že bych odmontoval tlačítko. Jen aby nezareagoval!!
V
době největšího vypětí nervů uslyším za zády hlas: "Jak to jde?"
"Fuj
to jsem se lekl, Soňo, co ty tu děláš?" "Nevydržela jsem to, musela
jsem se jít na tebe podívat." "Jak jsi se sem dostala?"
"Podplatila jsem vrátného!" "Ach Soňo, Soňo."
Opravuji
dál. Náhle přeletí jiskra, gumové tlačítko povolilo, ale co dál?
Zkouším
šroubovákem vylomit kryt zespodu. Ale marně. Zkouším znovu. Výstřel!
Netrefil
mně, tesně vedle. Soňa strachem vykřikla.
"Pavle,
vždyť to může zabít!"
"Já
vím, ale co mám dělat?"
"Já
bych to zkusila jinak. Proč nepronikneš do tresoru pomocí autogenu a
nevyzvedneš peníze?"
"To
nejde, tresor je součástí počítače. Je to taková dutá místnost uprostřed něj, a
proto by mně to asi zabilo."
"Proč
se na to nevybodneš?"
Neodpovídám.
Přece si neuženu ostudu! Ne, ne, na takové věci jsem hrdý. Neskončím, dokud
nezvítězím!
"Soňo,
mohli bychom ho odstřelit. Pomocí dynamitu!"
Vytahuji
opatrně z tašky dynamit a vkládám jej pod ten prokletý počítač. Zapaluji
zápalnou šňůru. Utíkáme.
Náhle
se spustí poplašná siréna a začne všude ze zvláštních otvorů protipožárního
zabezpečení valit voda. Jsme oba mokří. Teď si pomyslím: vždyť spustit toto
zařízení se může buď z ředitelny nebo počítač...... Počítač!!
Potvora.
Vycítil konec a udusil zápalnou šňůru. Šupák hnusný.
Vracím
se k němu a snažím se ho vypojit. Ano, vždyť když vypojíme elektrický proud v
bance, zastaví se i počítač! Pak můžu v klidu najít vadný obvod!
Běžím
ke Káti. Soňa se na mně udiveně dívá: "Co zamýšlíš Pavle?", vycítila.
"Já
hlupák, že mně to nenapadlo dříve! Vždyť já ten počítač vypojím!"
"Jak??" "Vypnu elektřinu!"
Udýchaný
doběhnu ke kanceláři, kde sedí Káťa. Zaklepu a jakmile se ozve slůvko
"dále", vpadnu dovnitř. Místo pozdravu, vysvětlení nebo něčeho
podobného na ni spustím: "Kde se vypíná proud?"
"Tady
v ředitelně." "Kde?!" Ukáže mi na podivnou skříňku a zopakuje
to, mi teď milé slůvko, "tady".
"Promiňte,
ale k čemu to potřebujete?"
"Vypojím
proud a tím i počítač!"
"Mýlíte
se, počítač má nevyčerpatelný zdroj elektřiny. V sobě. Pracuje jako malá
elektrárna!" "Odkud to víte?"
"Od
mého milence, od ředitele!" Mohlo mně hned napadnout, že každá sekretářka
se tajně miluje se svým nadřízeným. "To je teda konec!" Jsem hrozně
zklamaný. Co se dá dělat, to je mi záhadou!
Jsem
na vrcholu bezradnosti.
Vrátím
se za Soňou, ale nevím, co mám dělat! Přemýšlím. Co se v tom počítači mohlo
stát?
"Pavle,
ale vždyť kontrolka počítače svítí a světlo taky. Tys nevypojil proud?"
"Ne."
"Jak
to?" "Počítač má vlastní napájení." "Aha."
Že
by to bylo inverzní? Tedy tak, že následkem poruchy se počítač chová inverzně?
Že by zastřelil pouze toho, kdo má otisk ředitele nebo náměstka ředitele? Že
by?
Rozhodl
jsem se riskovat. "Soňo, já myslím, že počítač se chová inverzně. Zkusím
zmáčknout tlačítko." Nasadil jsem gumové tlačítko na místo, kam patří a
zhluboka jsem vzdechl.
"Pavle
ne!" "Jsem svobodný, bezdětný, můžu si to dovolit."
"Nejsi!" "Co nejsem?"
"Teda
nebudeš!" "Co nebudu?" "Bezdětný!"
"Jak
to myslíš?" "Víš...... Chtěla jsem ti to říct už v autě."
"Co?" "Čekám malé!"
"Cože?"
Jsem z toho celý pryč. "Soňo, ty.... Čekáš?" Dal jsem ji pusu.
"Soňo,
ale já musím! Rozumíš? Musím!"
Dodal
jsem si odvahy a zmáčknul jsem to. Čekal jsem smrt.
Najednou
něco zabzučelo. Myslel jsem si, že už cestuji na onen svět, ale vidím jak se
otvírá sejf! Padám do mbdlob......
Když
jsem se probral, spatřil jsem dvě ženy, jak se nade mnou sklánějí: Soňa a Káťa.
"Povedlo se ti to, Pavle!", říká Soňa. "Nebojte se, dáme o vás
vědět na vyšších místech!", povídá Káťa.
Jsem
radostí bez sebe. Po třináctihodinové bitvě jsem zvítězil!......
Příběh
by mohl skončit, kdyby se nestalo ještě něco: Svatba.
Já,
urostlý třiadvacátník, si beru devatenáctiletou Soňu. Jako v pohádce: Příběh,
napínavý, který končí svatbou.
Jenže když si na
to dneska vzpomenu, běhá mi mráz po zádech!
[1986]