Mé počítačové příběhy

(aneb ve stylu Jilla Verneho a Julie)

Boj s počítačem

Jsem opravář zvláštních počítačových jednotek. Je to práce zajímavá, baví mně, ale co se mi jednou stalo to bylo opravdu o život!

Agrární banka má tresor, který hlídá počítač. Má jen jedno tlačítko, jenž snímá otisky prstů, je nastaveno na otisk ředitele a náměstka ředitele. V sejfu je ukryto asi 30 miliónů korun. Jednou se však počítač porouchal:

"Káťo, skočte mi pro Colu, já jdu skontrolovat sejf." A šel. Cestou ho potkal náměstek - "Soudruhu řediteli, jak to bude s mou výplatou? Mám tři malé děti a dostávám jen 3000 korun!" "Ale soudruhu náměstku, vždyť i já mám děti, ale když chcete, já vám plat zvýším." "Děkuji."

Ředitel šel dál, až došel k počítači, položil ruku na tlačítko. Ozval se výstřel! Počítač, který měl zničit laserovou střelou každého, kdo se dotkne tlačítka a nemá otisk prstů jako ředitel nebo náměstek, nyní zastřelil samotného ředitele!

Výstřel uslyší náměstek a běží k sejfu. Tresor je neporušen. Ředitel mrtev. Náměstek zkouší zmáčknout tlačítko. Druhý výstřel. Náměstek mrtev.

Za malou chvíli se kolem sejfu sejde celá banka. Nikdo tomu nemůže uvěřit. Oba, kteří můžou otevřít tresor, jsou po smrti. Nakonec Káťu Novákovou (sekretářku ředitele), držící v ruce Coca-colu, napadne zavolat opraváře.

Zvoní telefon. Zvednu jej a na druhé straně se ozve slabounký, vyděšený hlásek. "Prosím vás přijďte, je to hrozné, soudruh ředitel i soudruh náměstek jsou mrtví. Prosím vás přijďte. Agrární banka, Washingtonova 2, Praha-Žižkov!" Je mi to nějaké popletené. "Promiňte, ale já nejsem policista." Hlas odpovídá: "Já vím, to všechno udělal počítač u sejfu...."

Vyjdu ven. "Haló taxi!" V tom se přiřítí hnědý Citroën 125 a otevírá dveře. Taxík to však není. "Tak kam to bude Pavle?" Byla to Soňa. Jak jsem to mohl nepoznat!"

"K Agrární bance moje nejdražší."

Konečně se ohlédla, dal jsem ji pusu.

 "Pavle, chci ti něco říct!" "A co?"

"Víš....... No, já jaksi...ehm, jak bych to řekla."

"A co??" Zatím už vidím Agrární banku.

"Soňo, počkej tu na mně." U vchodu mně už vyčkávala Káťa: "Honem, pojďte."

Došli jsme k počítači: "Tak tady je ta potvůrka!" Všichni odcházejí, aby mně nerušili. Zůstávám sám s počítačem. Hlavou mi běží myšlenka - jak na něj??

Zkouším vylomit šroubovákem ochranný kryt. Kdyby se mi to podařilo, mohl bych se podívat na "střeva". Jenže ani to by neznamenalo vítězství, musel bych najít vadný obvod a vypojit jej. Kdybych se však snažil vypojit obvod, jenž není vadný, ozval by se třetí výstřel ...

Mám smůlu. Kryt nepovolil. Zkouším to znova a znova. Nic. Autogenem by to nešlo, protože by počítač zareagoval a bylo by po mně. Co teď?!

Napadlo mně, že bych odmontoval tlačítko. Jen aby nezareagoval!!

V době největšího vypětí nervů uslyším za zády hlas: "Jak to jde?"

"Fuj to jsem se lekl, Soňo, co ty tu děláš?" "Nevydržela jsem to, musela jsem se jít na tebe podívat." "Jak jsi se sem dostala?" "Podplatila jsem vrátného!" "Ach Soňo, Soňo."

Opravuji dál. Náhle přeletí jiskra, gumové tlačítko povolilo, ale co dál?

Zkouším šroubovákem vylomit kryt zespodu. Ale marně. Zkouším znovu. Výstřel!

Netrefil mně, tesně vedle. Soňa strachem vykřikla.

"Pavle, vždyť to může zabít!"

"Já vím, ale co mám dělat?"

"Já bych to zkusila jinak. Proč nepronikneš do tresoru pomocí autogenu a nevyzvedneš peníze?"

"To nejde, tresor je součástí počítače. Je to taková dutá místnost uprostřed něj, a proto by mně to asi zabilo."

"Proč se na to nevybodneš?"

Neodpovídám. Přece si neuženu ostudu! Ne, ne, na takové věci jsem hrdý. Neskončím, dokud nezvítězím!

"Soňo, mohli bychom ho odstřelit. Pomocí dynamitu!"

Vytahuji opatrně z tašky dynamit a vkládám jej pod ten prokletý počítač. Zapaluji zápalnou šňůru. Utíkáme.

Náhle se spustí poplašná siréna a začne všude ze zvláštních otvorů protipožárního zabezpečení valit voda. Jsme oba mokří. Teď si pomyslím: vždyť spustit toto zařízení se může buď z ředitelny nebo počítač...... Počítač!!

Potvora. Vycítil konec a udusil zápalnou šňůru. Šupák hnusný.

Vracím se k němu a snažím se ho vypojit. Ano, vždyť když vypojíme elektrický proud v bance, zastaví se i počítač! Pak můžu v klidu najít vadný obvod!

Běžím ke Káti. Soňa se na mně udiveně dívá: "Co zamýšlíš Pavle?", vycítila.

"Já hlupák, že mně to nenapadlo dříve! Vždyť já ten počítač vypojím!" "Jak??" "Vypnu elektřinu!"

Udýchaný doběhnu ke kanceláři, kde sedí Káťa. Zaklepu a jakmile se ozve slůvko "dále", vpadnu dovnitř. Místo pozdravu, vysvětlení nebo něčeho podobného na ni spustím: "Kde se vypíná proud?"

"Tady v ředitelně." "Kde?!" Ukáže mi na podivnou skříňku a zopakuje to, mi teď milé slůvko, "tady".

"Promiňte, ale k čemu to potřebujete?"

"Vypojím proud a tím i počítač!"

"Mýlíte se, počítač má nevyčerpatelný zdroj elektřiny. V sobě. Pracuje jako malá elektrárna!" "Odkud to víte?"

"Od mého milence, od ředitele!" Mohlo mně hned napadnout, že každá sekretářka se tajně miluje se svým nadřízeným. "To je teda konec!" Jsem hrozně zklamaný. Co se dá dělat, to je mi záhadou!

Jsem na vrcholu bezradnosti.

Vrátím se za Soňou, ale nevím, co mám dělat! Přemýšlím. Co se v tom počítači mohlo stát?

"Pavle, ale vždyť kontrolka počítače svítí a světlo taky. Tys nevypojil proud?" "Ne."

"Jak to?" "Počítač má vlastní napájení." "Aha."

Že by to bylo inverzní? Tedy tak, že následkem poruchy se počítač chová inverzně? Že by zastřelil pouze toho, kdo má otisk ředitele nebo náměstka ředitele? Že by?

Rozhodl jsem se riskovat. "Soňo, já myslím, že počítač se chová inverzně. Zkusím zmáčknout tlačítko." Nasadil jsem gumové tlačítko na místo, kam patří a zhluboka jsem vzdechl.

"Pavle ne!" "Jsem svobodný, bezdětný, můžu si to dovolit." "Nejsi!" "Co nejsem?"

"Teda nebudeš!" "Co nebudu?" "Bezdětný!"

"Jak to myslíš?" "Víš...... Chtěla jsem ti to říct už v autě." "Co?" "Čekám malé!"

"Cože?" Jsem z toho celý pryč. "Soňo, ty.... Čekáš?" Dal jsem ji pusu.

"Soňo, ale já musím! Rozumíš? Musím!"

Dodal jsem si odvahy a zmáčknul jsem to. Čekal jsem smrt.

Najednou něco zabzučelo. Myslel jsem si, že už cestuji na onen svět, ale vidím jak se otvírá sejf! Padám do mbdlob......

Když jsem se probral, spatřil jsem dvě ženy, jak se nade mnou sklánějí: Soňa a Káťa. "Povedlo se ti to, Pavle!", říká Soňa. "Nebojte se, dáme o vás vědět na vyšších místech!", povídá Káťa.

Jsem radostí bez sebe. Po třináctihodinové bitvě jsem zvítězil!......

Příběh by mohl skončit, kdyby se nestalo ještě něco: Svatba.

Já, urostlý třiadvacátník, si beru devatenáctiletou Soňu. Jako v pohádce: Příběh, napínavý, který končí svatbou.

Jenže když si na to dneska vzpomenu, běhá mi mráz po zádech!

 

 

[1986]