Mé počítačové příběhy

(aneb ve stylu Jilla Verneho a Julie)

V USA

Jednou si mně dal zavolat šéf: "Pane Bařino, byl jste vybrán na cestu do USA. Budete tam opravovat počítače IQ 152 (byly to počítače české výroby, jenž byly velmi poruchové, ale hezky vypadaly a byly určeny na export. Nyní vyrábí firma ZPA Nový Bor již IQ 154)."

"No jo, zase se jim popsuly, to je hrozné!"

"Odjíždíte 27.listopadu 1995, letadlo odlítá v 15³⁰. Vemte si sebou nádobíčko a manželku. Zde jsou letenky. Budete tam měsíc!"

Když jsem to řekl doma, Soňa se mohla radostí zbláznit.

27. listopadu v 15¹⁵ jsme byli už na letišti. Náhle to zarumplovalo v rozhlase, ozvalo se nějaké divné pípání a potom hlas: "Letadlo do Washingtonu odlétá v 15³⁰, prosíme cestující, aby se dostavili na odbavení." Pak toto znělo ještě anglicky. Vzal jsem naše dva kufry a šel na místo, označené "CLO-ZOLL". Projížděli nějakou mašinkou po mém kufru a najednou to zabzučelo. "Pane, otevřte nám kufr." Otevřel jsem jej a oni se v něm začali hrabat. Až úplně dole vyhrabali můj šroubovák. "Promiňte mi prosím." "Nic se nestalo." Jo, nic se nestalo, až na to, že jsem musel celý kufr balit znova, to teda pěkně děkuju.

"Nezdá se to, ale ta Ruzyně je velké letiště," prohodil jsem na letišti. "Viděla jsem už větší," odvětila Soňa. Ona totiž, než si mně vzala, byla letuškou.

Už jsme seděli, když se motory rozburácely. A po chvilce se rozjelo i letadlo. "Připoutejte se prosím," zněl hlas z ampliónu. Připoutal jsem se a usnul.

Když jsem se probudil, viděl jsem sličnou letušku jak rozdává jídlo. Vedle mně spí, hlavou opřená o mé rameno, Soňa. Protože mi dělá špatně dívání se dolů a v letadle se nedá nic jiného dělat, snažil jsem se usnout. Povedlo se mi to.

Když jsem se probudil podruhé, letadlo už přistávalo. V té chvíli jsem ani trochu netušil co nás čeká.

Škoda, že nezajistili hotel," říkám Soně před letištěm. "Pavle, koukni - HOTEL ASTORICA."

Došli jsme před hotel. Stálo tam několik, asi 19-letých, mužů: "Nemáš dolar?", oslovil jeden Soňu. "Mám 500 dolarů, ale ani jeden pro vás." Soňa se nedala. Muž ji chytil za ruku: "Navalíš nebo ne?" Já nevím jak to, ale najednou zařval a spadl. Za ním však někdo stál, jako jediný z té bandy nebyl "oriflovaný". Ostatní, co byli v riflích, zdrhli. Pak nás tento neznámý anglicky oslovil: "To víte, tyhle bandy, nic na ně neplatí kromě karate." "Děkujeme."

Na recepci, kde na jedné straně jsem stál já, Soňa, náš nový přítel a jeho družka a na druhé recepční, o nás vůbec nejevili zájem: "Pokoje nejsou!" Nedalo se nic dělat, musel jsem mu ukázat, co to znamená česky: "dostat do budky".

Skočil jsem přes pult, chytil ho pod krk a zeptal jsem se: "Nejsou?"

"Ale jsou, kolik chcete a jaké?"

"Dva, dvoulůžkové a vedle sebe."

"Jméno, bydliště a občanské průkazy."

Dal jsem přednost našim přátelům.

Ale najednou ve mně hrklo - on nahlásil: Alexandr Císař, U prodejny 35, Praha 4, Czechoslovakia! "Vy jste z Československa?", zeptal jsem se ho už česky. "Ano, a odkud vy umíte česky?" Ale to už jsem i já musel hlásit - "Pavel Bařina, Maršála Radeckého 2, Praha 5-Nusle, Czechoslovakia."

"Pane Bařino, nejste vy taky povolán k ikvéčkám?" "Ano jsem, tak vy jste taky povolán k IQ-čkám!"

Pomocí přepychových výtahů jsme dojeli k svým pokojům, otevřeli je a zjistili jsme, že mezi námi jsou dveře, které jsou zabedněny skříněmi, a že postele, které jsou po dvou na každém pokoji, nejsou u sebe. Po krátké úpravě pokojů jsem všechny pozval do restaurace.

Po seznámení, kdy jsme zjistili, že Císařova družka se jmenuje Pavla, jsme se dohodli na tykání a zapili to Coca-Colou. Cestou do hotelu jsem Soně prozradil, že to pípání mašinky na celnici nebyl šroubovák, ale malá skládací pistole, uložená v jeho rukojeti. Řekl jsem to i našim přátelům a najednou proti mé hlavě míří bouchačka. Císařova. Začal se smát, já taky, a ještě více po tom, co jsem zjistil, že není nabitá.

Po krásné noci, kdy jsem si se Soňou takzvaně užil, někdo zaklepal. Oblékl jsem se a otevřu. V tom mě nějaká ruka uchopí pod krk. Byl to ten, který chtěl od Soni dolar: "Mám tě a teď naval 500 dolarů, jinak chcípneš!" "Správně Sammy, tak na něj," přizvukovali další tři, kteří tu stáli. Předvedl jsem judistický trik, následkem kterého se můj krk uvolnil, přibouchl jsem dveřmi, zamkl a utíkal ke spojovacím dveřím, kde bydlel Saša Císař: "Sašo, honem, pomoz mi."

Bouchání na dveře se stále stupňovalo, až najednou křach! Dveře povolily. Přes ně spadli tři muži a jeden na nás mířil pistolí: "Naval 500 dolarů!"

Neváhal jsem a vytáhl z kufru šroubovák: "Promiňte, ale mám je támhle za tím obrazem v tresoru, navolte 0014 (tam samozřejmě nic nebylo)."

Zatím jsem rozdělal šroubovák a vytáhl poskládanou pistoli. Složil jsem ji za zádama a mrkl na Císaře. Jakmile Sammy sundal obraz, vystřelil jsem. Padl mrtev. Saša zatím vystřelil také, ale na zbylé tři. Trefil se, jeden z nich padl. Než další dva vytáhli zbraně, ozvaly se další dva výstřely. Oba zločinci padli mrtví. Zavolali jsme na policii. Zatím Soňa přeběhla nahatá do vedlejšího pokoje. Bylo na čase, neboť sem vběhlo asi pět oriflovaných mužů s napřaženými pistolemi. Povalili jsme skříň a schovali se za ni. Začala přestřelka.

V polovině jsme slyšeli houkačku POLICE. Přišli včas. Pomohli nám vytlačit nevítané hosty na schody. V tom zaduněl a zdmi zatřásl granát. Padl na schody. Hodil jej policista, aby zlikvidoval tu hnusnou pakáž. Povedlo se mu to. Všechny do jednoho pobil. S námi nebylo nic, jen jeden policista byl zraněn do ramene. Velitel této pětičlenné posádky nám řekl: "Promiňte, to tu teď máme každou chvíli. To víte, nezaměstnaní potřebují prachy a získávají je takhle, přitom pro podporu si jezdí ve Fordech, nebo Rolls-roycech." "To nic, díky za pomoc."

Prý to nic, ale 14 dní mého pobytu v USA jsem nemohl spát. Jenže díky Soni jsem se nenudil.... Dokonce ani dalších 14 dní....

V opravě IQ 152 to šlo celkem dobře, opravili jsme je, až na jedno, za 3 týdny. Jen to jedno ne a ne jít. Vrtali jsme se v tom a nic.

Až dvě hodiny před odletem domů jsem zjistil, že vadný není počítač, ale přívodová šňůra. Vyměnil jsem ji. Na letiště jsem přiběhl úplně udýchaný.

"Kufry máš?", zeptal jsem se Soni. "Jo, ale už v letadle! Čekám tu na tebe."

Potom mně čekala krásná cesta domů....

 

 

[1986]